 
Nedá
mi to nenapsat pár řádků k narození mých malých bojovnic. Emička a Efi
přišly na svět trochu nečekaně. Rozhodně jsem nepředpokládala,že budou
chtít na svět tak brzy. Dovolenou jsem pečlivě měla naplánovanou od
59.dne...jenže Arietka a příroda se rozhodla jinak. Měla jsem
poslední dvanáctku v práci. Stále jsem se rozmýšlela, zda krysí holky
vzít sebou. Naštěstí vzala. Arietka byla naprosto v klidu a vše
probíhalo tak jak za běžné dvanáctky - co se jí nabídlo, snědl,
vegetila s námi na gauči a i na klasické tři okruhy s
náma šla. Já si ještě děla srandu a nechala děti sahat na její
bříško,jak se tam hýbou a skoro to vypadalo, že mají před sebou utkání
v hokeji o zlatou olympijskou medaily!! Oh..chovatel..no nedošlo
mi to...K verčeru začala být Arinka
taková divná... (kolik že to mám vrhů za sebou ,
ale člověk se učí stále.....Nepřipouštěla jsem si vůbec,že to mohou být
známky blížícího se porodu. Nebudu napínat..Arinka se
rozhodla rodit právě tuto neděli, kdy jsem měla poslední dvanáctku před
dlouhou dovolenou - opravdu platí pořekadlo nic neplánujte!!! Bylo to
trochu dramatické o to více,že Arina nechtěla být v
klidu sama se mnou ve vychovattelně, ale s dětmi na gauči v herně.
(opět velmi oceňuji její povahu, děti patří do naší smečky). Na svět v
hodinovém rozestupu
přivedla dvě holčičky. Jen já a pár lidí kolem vědělo, co se mi
splnilo. ( při krytí jsem oba aktéry prosila o hnědou holčičku) První
dny byly velmi těžké a bojovaly jsme s každou kapkou mléka. Ale
malá Eminka byla bojovník se velkým srdcem a dokázala prní kritické dny
přežít a já opět vím,že se člověk nemá
vzdávat, i když to vypadá velmi beznadějně. Toto malé štístko mi už ve
dvou dnech velmi vlezlo pod kůži. Velkou podporu námv těchto dnech
poskytla teta Pavlína, která na nás dnem i nocí myslela a byla nám
velkou oporou. Už jsem ti to řekla několikráte, ale děkuji, nebyla jsem
na to vše aspoň sama. Emička jí tímto děkuje přídomkem za svým jménem. Dnes
poprvé malá Eminka a Efi koukly na ten náš svět. Obě vypadají k světu a
mám z nich velkou radost. Takže další zkušenost do mé chovatelské
sbírky.
Tyto
holčiny prostě s ústavem byly spjaté. Bohužel vypadlo mi hlídání a tak
jsem je sebou musela vzít ve čtyřech týdnech do práce. Cesta autobusem
v batohu je nyní úsměvná, ale strach jsem měla, aby se těm mým drobkům
něco nestalo.
Cesta do práce linkovým autobusem
Nedokážu
ani popsat, jaké překvapení je v těchto dětech, které okamžitě chápu
vzniklou situaci. Ten, kdo v tomto odvětví pracuje nebo se setkal s
touto problematikou chápe... (obrovský kopec empatie, které vás
nejednou překvapí).Jediné vysvětlení..."musíte být potichu, máme tu
malá miminka"...tak takový pohodový den jsem opravdu dlouho nezažila.
Všichni byli potichu a naprosto dbali mých pokynů, když malá štěnda
byla puštěna na našem "hrací" koberc. Takto malá štěňata jsem v
práci ještě neměla, takže i pro mne to bylo poprvé. Opět, již po
několikáté, smekám nad povahou mých holek . Arietka s naprostou
samozřejmostí nechala své děti batolit se mezi neohrabanýma rukama a
jen jako správná maminka dohlížela.
 
 
Pavlík ještě před 5 lety se bál všeho chlupatého a na psa by nesáhla ani náhodou...
Emička
a Efi byly se mnou v práci několikráte a jestli tušily,že se zde
narodily..nevím, ale jako by vždy věděly,že sem patří a vědí, co
je jejich další náplní. Nyní jsou již u svých majitelů, kteří mi
posílají mnoho pozdravů a fotografií....Jeden za všechny...je to můj
nebližší přítel a děkuju, že ji můžu mít!!!!
PLNÁ NÁRUČ ŠTĚSTÍ
|
