Canisterapie
v té době byla opravdu v plenkách a vedení i personál
ústavu sociální péče za tím viděl
pouze rozmar a novotu, pro kterou není v zaběhlém systému místo.
Tenkráte
ještě mladá, plná elánu jsem se snažila aspoň z části zooterapii
začlenit
do běžných terapeutických praktik našeho ústavu, narážela jsem na mnoho
nepochopení a přidělávala si jen problémy.Samozřejmě „tajně“ jsem se
snažila
dětem přiblížit zooterapii jinak. Nemám ráda lhaní a vymýšlení si, ale
zde jsem
k ní sama děti nabádala a musím říci,že jsem byla velmi!
Překvapena, jak
danou věc pochopily a opravdu se dlouhou dobu nikdo nedozvěděl o našich
tajných vycházkách za Blekinkou, pobytů s morčicí Kikinou a kočkou
Terezkou a
Elvírou. Situace se postupně začala uvolňovat s příchodem nového
vedení, celkovou
inovací v ústavu a jiným náhledem na výchovu a další integrací
mentálně postižených ve společnosti. Velkou
podporu v uskutečňování dnes již běžné věci mi poskytla hlavní
vychovatelka, sama též velká milovnice zvířat, která se nebránila novou
metodu
vyzkoušet. V té době jsem změnila působnost a přešla na
jinou
skupinu, kde jsem se též setkala s pochopením a nic již nebránilo
se do
všeho pustit. Určitě nejde popsat každou návštěvu, i když jsem si
pečlivě vedla
deník. Každá byla něčím jedinečná… nejvíce si pamatuji na tu
první a na tu
poslední….poslední s Blekuškou - zakladatelkou mého chovu
anglických kokršpanělů a zakladatelku mého canisterapeutického týmu. |
| Při
první návštěvě si vzpomínám na to, jak
všichni měli ohromnou radost, že Bleka může být konečně s námi na
domku. Uvolnili ji
místo na gauči, snesli své oblíbené hračky , na které běžně nemohl
nikdo ani
sáhnout a oni se o ně dělili se svou spřízněnou duší. Blekinka měla
velmi milou
a klidnou povahu, ráda s dětmi dováděla a zároveň se nechala
opečovávat.
Přesně poznala, jak má k danému klientovi přistupovat. K nepohyblivému
si opatně lehla, olízla mu ruku a nechala se tahat za chlupy. U těchto
dětí mne vždy velmi překvapil úsměv na tváři, jen co viděly,že se
k nim Bleka přibližuje. Naopak u hyperaktivních dětí na opatrnost
moc nedbala. Nechala se strhnout do víru hry a vybití přebytečné
energie. A nebo naopak zvolila zklidnění,kdy zalehla oblébenou hračku a
i s vyceněními zuby ji bránila a tak donutila dotyčného sednout si a
počkat, až ona sama uzná za vhodné, že mu ji vrátí. Nestačila
jsem často koukat, jak chápala, co se od ní chce a očekává. Vším tímto
pomohla k celkovému zlepšení chodu skupiny, komunikaci nejen mezi ní a
dítětem, ale také
mezi klienty navzájem, také empatie. Zlepšovala se postupně
i slovní zásoba,kdy bylo nutné
sdělit psovi vše tak, aby to pochopil. Při nejednom obědě, i když
třebas Bleka
nebyla přítomna se na ni nezapomnělo v podobě vybraných kousků
masa...
Bleka docházela do ústavu celé tři roky. Bohužel pak velmi vážně
onemocněla,
věděla jsem,že se blíží konec, ale nemohla jsem ji upřít rozloučení a
podrbání
v kožichu neohrabanou rukou postiženou splazmem. Bleka při své
poslední
návštěvě fungovala stejně jako při své první. Nedala na sobě znát
známku únavy.
I přes oteklou čelist stále nosila plyšáky. Pokud jsem jí v tom
chtěla
zabránit, koukla se na mne..jako že ví,co dělá, že je to její úkol,
práce a dělání radosti
a to je její úkol. Vzpomínám na tu její dobrotu i po letech se
slzami
v očích.Díky Blekušce se hodně na skupině změnilo. Osobně za ty
roky vidím
velká pozitiva a DĚKUJI JÍ ,že svou báječnou povahou mi umožnila navázat
lepší
vztah ke „svým dětem“ a zpestřit jim jejich život. I nadále má Blekuška u nich svoje místo... Blekuščina fotka visí
na zdech v pokojích, Jeník se čas od času zeptá, kde je Blekuška a vzápětí
si sám odpoví..na hvězdičce, kouká na nás……..
|
