Pojem canisterapie není v dnešním světě již neznámým
pojmem jako dříve. Já jsem se o tuto
terapeutickou disciplínu zajímala už více jak před 15lety ve snaze skloubit
svou lásku ke psům a mou budoucí prací, která mne oslovila natolik, že se jí
věnuji a jak doufám, budu se věnovat i nadále.
Bohužel, žádné začátky nejsou lehké a ani zde to nebylo jinak.
Ve snaze tuto metodu začlenit do své absolventské práce, jsem byla upozorněna, že
díky tomuto šarlatánství bych nemusela být připuštěna k její obhajobě…
Nakonec jsem přeci jen svou práci psala na téma Canisterapie a obhajobu jsem
dělala více jak 3hodiny. Ne snad z důvodu
jejích nedostatků, ale komise byla tak zaujata mým výkladem, že se neustále
dotazovala na různé věci, týkající se pomoci hendikepovaným dětem a také na mou
praxi.
Canisterapie jako taková nemohla být v prvních letech
mého působení v ÚSP praktikována a to zejména pro nesouhlas zdravotního
personálu, který vládl celému ústavu, takže jsem se dětmi pouze probírala
fotografiemi, modelovali jsme z hlíny, malovali, navštěvovali psy pouze u
mne doma, nebo jsme je brali na vycházky.
Ale i my jsme se dočkali a díky změně vedení se canisterapie
mohla začlenit do běžného chodu mé skupiny. Velkou podporu mi poskytla vedoucí
vychovatelka, které patří můj (a nejen můj) velký dík. Za těch deset let, kdy
moje holky dělají radost dětem s mentálním postižením, je vidět za nimi
velký kus práce. Zlepšení jemné i hrubé motoriky, zlepšení komunikativních
dovedností, klidná a pohodová atmosféra při každé návštěvě… a hlavně radost
v očích vždy, když se objeví malý nenápadný psík s velkým srdcem…..
|